THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KHOLD ma už v mysli dosť dlho obťažovali, keďže som dosť často narážal na množstvo chvály na týchto severanov, či už v recenziách, alebo rozhovoroch. Obdobne pochvalné a nadšené ohlasy sa ku mne dostali aj za nanovší počin „Morke Gravers“ a tak som sa rozhodol to skúsiť a svoje dojmy ďať aj do digitálnej formy...
Ako som si album pustil tak ma hneď upútal ozaj skvelý a hutný zvuk, akým sa titulná skladba prezentuje. Poriadna basgitara, valivý rytmus, hutné gitarové podklady, slušný spev. Uff, tak toto bude dobrý zásek, pomyslel som si...Lež skutočnosť sa ukázala byť inou ako boli prvé dojmy. Prvé dve skladby sú spravené v znamení mojej úvodnej vety, avšak s pribúdajúcimi minútami sa atribúty, ktoré ma prvýkrát upútali začali vytrácať a spolu s nimi aj môj dobrý pohľad na nahrávku.
Takže to skúsim nejako zosumarizovať úvodná „Altselgraver“ a takisto dvojka „Dod“ ovplývajú celkom svižnou dynamikou, údernými aj keď z inštrumentálneho pohľadu veľmi jednoduchými riffmi, jedným slovom úderky, ktoré musia výborne znieť aj v live prevedení zdrsnené ostrým vokálom a rovnako ostrou údajne archaickou nórštinou. Trojka nám zrýchľuje až k typickej blackovej klepačke, ale stále obsahuje dosť pútavých momentov, aby sa nedostavil pocit nudy. „Hevnerske“ by sa zas dal nazvať najexperimentálnejším kúskom albumu, kde vynikne skvelý zvuk nahrávky a tiež celkom neotrelé striedanie partov len bicích a basou v kontraste s veľmi hutným gitarovým podkladom... Ďalej však už nebudem popisovať, lebo ako je trocha patrné z predchádzajúcich riadkov, táto recenzia by sa zvrhla v niečo vláčne a zbytočne rozťahané...Presne tak mi pripadajú ďalšie skladby. Príliš časté opakovanie rovnakých riffov a najviac to, že kapela už akosi nevyužíva to, v čom je silná. Teda hutné riffy, svižnú dynamickú rytmiku, dostatok variácií, ale skĺza do akýchsi buď pomalých repetitívnych polôh, alebo nepremyslene blackovo rýchlych. A ani kratšia stopáž albumu a rovnako aj skladieb nezachraňuje album od nudy, ktorá sa u mňa pri počúvaní dostavuje.
Celkovo nechcem povedať, že KHOLD sú uplné zlí, avšak úvod albumu je ako valivý vietor, ktorý sa neskôr rozplynie v škárach rozsypaných budov...Možno niekomu bude práve táto repetitívnosť vyhovovať a možno v tom nájde atmosféru, ktorú ja necítim...ale tipoval by som, že skôr nie. Podľa mojej mienky by severania mali staviť na to, čo sa im podarilo v úvode a ďalší album by si tak vedel získať moju priazeň...A nebudem to ďalej naťahovať...ende...
Vcelku priemerný materiál, ktorý síce obsahuje veľmi svižný začiatok, ale ďalej kapela nevyužíva svoj potenciál silného zvuku a dynamiky...Namiesto toho upadá do tradičného a v tomto prípade aj dosť šedo-nudného poňatia tradičného čierneho kovu.
5 / 10
1. Atselgraver
2. Dod
3. Niflheimr
4. Hevnerske
5. Med Nebb og Klor
6. Morke Gravers Kammer
7. Opera Seria
8. Sjeleskjender
9. Vardoger
10. Kamp
Naprostý průměr. příliš obyčejné...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.